ČESKY   ENGLISH   DEUTSCH

Jom ha-šoa 2017 - veřejné čtení jmen obětí holocaustu

11.4.2017

Ve 13 městech a obcích České republiky se bude v pondělí 24. dubna 2017 konat 12. ročník připomínkové akce Veřejné čtení jmen obětí holocaustu - JOM HA-ŠOA. Vedle již tradičních měst, jakými jsou Praha, Brno, Olomouc, Liberec, Sušice, Kolín, Kutná Hora, Plzeň, Havlíčkův Brod a Blatná, se letos ke čtení připojilo i Ústí nad Labem, Kosova Hora a Klatovy.

>> Celý článek

Ing. Pavel Werner (1932-2017)

7.4.2017

Dne 1. duna 2017 zemřel pan Pavel Werner, člen vedení Terezínské iniciativy, pamětník holocaustu, který neúnavně předával své svědectví dalším generacím. Měli jsme tu čest se s ním setkávat při vzdělávacích seminářích.


Všem jeho pozůstalým upřímnou soustrast.

>> Celý článek

Mezinárodní konference Identita evropských Romů ve 20. století ve světle dokumentace obětí holocaustu

7.4.2017

V rámci projketu European Roma Identity in the 20th Century a Databáze romských obětí holocaustu pořádáme ve dnech 11. - 13. května 2017 mezinárodní konferenci s názvem Identita evropských Romů ve 20. století ve světle dokumentace obětí holocaustu, která se koná v Praze a Letech u Písku.

 

Účast na konferenci je ZDARMA.

K účasti na konferenci je nutné se závazně registrovat pomocí online formuláře.


Uzávěrka registrací prodloužena do 26. dubna 2017.

>> Celý článek

Časopis Terezínská iniciativa č. 84 - březen 2017

4.4.2017

Hlavním tématem tohoto čísla je tryzna za oběti Terezínského rodinného tábora v Osvětimi, která se tradičně konala 8. března v Pinkasově synagoze. Dále je zde shrnutá činnost Institutu Terezínské iniciativy, Památníku Terezín a Oddělení šoa a Vzdělávacího oddělení Židovského muzea v Praze za rok 2016. Toto číslo přináší hned 4 nekrology – za Edu Krásu, Františka Mišku, Evu Herrmannovou a Noemi Makovcovou. Tereza Štěpková se vrací ke kauze hrnků s Adolfem Hitlerem, které prodává nakladatelství Naše vojsko.

>> Celý článek

Koncert při příležitosti Jom ha-šoa

27.3.2017

Židovské muzeum v Praze srdečně zve na koncert u příležitostii letošního Jom ha-šoa, 24. dubna od 19.00 hodin v Maislově synagoze vystoupí BENNEWITZOVO KVARTETO & SOŇA ČERVENÁ.

>> Celý článek

Kolokvium k tématu tzv. cikánského tábora v Letech u Písku

24.3.2017

5. dubna 2017 se zástupci Institutu Terzínské iniciativy zúčastní jednodenního kolokvia věnovaného problematice historie a současného diskurzu tzv. cikánského tábora v Letech u Písku a holocaustu Romů obecně, které pořádá Muzeum romské kultury v Brně.

>> Celý článek

Prezentace knihy Otroci Třetí říše

21.3.2017

Ústav pro studium totalitních režimů a Institut Terezínské iniciativy zvou na prezentaci knihy historika Alfonse Adama Otroci Třetí říše. Pobočné koncentrační tábory na území České republiky, která se uskuteční ve čtvrtek 30. března 2017 od 17 hodin v Informačním středisku Poslanecké sněmovny na Malostranském náměstí 6/18, Praha 1 (v podloubí paláce Smiřických).

>> Celý článek

archiv aktualit

Akce Nisko - první transporty

18. října 1939 vyjel z Ostravy první vlak s tisícovkou mužů ve věku 17 až 55 let. Cílem jejich cesty mělo být území  na "východě" vybrané za účelem vybudování "přeškolovacího" tábora. Na cílové stanici cestující přivítal autor plánu "Akce Nisko" Adolf Eichmann. 20. října následovaly transporty z Vídně a Katovic. Tento první pokus o systematickou deportaci Židů byl prezentován jako dobrovolná akce židovské obce. Proto jeli s prvním transportem i židovští představení, za českou stranu jel Jakob Edelstein, za rakouskou Richard Friedmann.
       
21. září byl Adolfem Hitlerem schválen plán vysídlení Židů z území Německé říše. Jako první byli vybráni Židé z Katovic, Moravské Ostravy a Vídně. Začátkem října se rozběhl mechanismus, jakým mělo toto vysídlení proběhnout. Během týdne bylo vše připraveno: registrace, shromaždiště, doprava. Židům a veřejnosti byl celý plán předkládán tak, že jim bylo dáno území, kde si mají vytvořit podmínky pro "přeškolení", a bylo to vše podáno jako dobrovolná akce židovské komunity. Židovské obce a židovské firmy hradily všechny potřebné náklady. Vybraní muži z Ostravy a Frýdku se měli dostavit 17. října do ostravské Jízdárny, odkud byli odvezeni na nádraží Ostrava-Přívoz (dnešní hlavní nádraží) a 18. října ráno vyjel vlak s devíti sty muži směr Nisko nad Sanem. Minuli Bohumín, Osvětim, Krakov. 20. října za nimi vyjel obdobný transport z Katovic a druhý téhož dne večer z Vídně. O týden později, 26. října, vyjel z Ostravy druhý transport, který se připojil k místnímu transportu, stejně tak vyjel druhý transport z Vídně. Poslední transport z Ostravy vyjel 1. listopadu, ale do Niska již nedojel. Zamířil do Sosnowce.


Tábor v Nisku neměl dlouhého trvání. Na jaře 1940 byl zrušen a Židé, kteří zde zůstali, se směli vrátit domů. To se ale netýkalo zdaleka všech. Vězni po příjezdu prošli selekcí podle povolání. Vznikající tábor potřeboval hlavně dělníky, stavitele a tesaře, kteří by jej postavili. Ti, kteří se SS nehodili na práci, byli vyhnáni směrem k demarkační linii se sovětským svazem a SS jim zakázali se vracet. Tito vyhnanci, pokud nezemřeli cestou na hranici, se ocitli na sovětském území, kde je čekal osud emigrantů. Bez domova, bez peněz, bez dokladů se museli protloukat neznámou zemí. Většinou byli pochytáni a odvezeni do gulagů. Ti, kteří přežili, vstupovali do Svobodovy armády, aby se účastnili bojů proti nacistickému Německu. Ti, kteří nepadli, se vrátili na území Československa a řada z nich došla až do Ostravy. Zde je však čekala další těžká rána: v naprosté většině se se svými blízkými, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů, již neshledali.

 

V první transportu byli také Židé z Třince, kam rozhodnutí shromáždit se přišlo těsně před odjezdem večer 17.10. Řada mužů vyjela jen s tím, co měla právě na sobě. Na to, jak povolání vypadalo, vzpomínal po válce Michal Štemr: "Koncem října nás přivedli na radnici. Oznámili nám, že všichni židé od šestnácti do šedesáti let musí pryč z Třince. Musíme se ihned připravit. Zítra odjedeme. 'Kam?' ptali jsem se. Muž v uniformě hitlerovského policisty pokrčil rameny. 'A proč máme jít odtud?' 'Na práci,' řekl nám policista. Ani nám neřekli, jak dlouho budeme pryč z domova. 'Co si máme vzít s sebou?' ptali jsme se. 'Teplé jídlo, hodinky, máte-li, mohou to být i zlaté,' usmál se policista. 'Vemte si také ručník, mýdlo a každý také pět set zlotých.' " (Michal Štemr: Nejkrásnější den mého života. Židovská ročenka 1966/1967. s. 43-47)
       

Ruth Eliasová se narodila v Ostravě, kde žila až do podzimu roku 1939. Ve svých vzpomínkách Naděje mi pomohla přežít zachytila i moment, kdy začaly první ostravské transporty do Polska. Byl předvolán i její otec, ale rodině se jej podařilo zachránit odjezdem k příbuzným do Brna. Do transportu však nastoupil její kamarád Willi: "Willi se měl dopoledne hlásit; časně ráno jsem byla u něho, abych se sním rozloučila. Ještě ho vidím: hubeného, vytáhlého mládence v zimáku staženém opaskem, s velkým batohem na zádech. To bylo všechno, co si bral s sebou. Všichni tři jsme plakali a nebylo nám do řeči. Jaká slova by dokázala vyjádřit naše pocity? Drželi jsem se za ruce a šli společně až ke sběrnému středisku. Poslední obětí, poslední polibek, odešel můj nejlepší kamarád. (…) Doslechla jsem se, že někde na nádraží nakládají Židy do vlaku. Běžela jsem až k haldě uhlí, odkud jsem viděla vlak a mohla jsem to 'nakládání' nerušeně sledovat. Byla jsem příliš daleko, abych mohla rozeznat jednotlivé osoby, věděla jsem, že Williho neuvidím, ale byla to poslední příležitost, abych se mu v myšlenkách přiblížila." (Elias, Ruth: Naděje mi pomohla přežít. Ostrava 1998, s. 53)
        
Willimu se podařilo z Niska uprchnout, ale jelikož museli muži při nástupu do transportu odevzdat osobní doklady a potravinové lístky, nemohl se skrývat v Ostravě a ohrožovat tak svou matku. Willi se vypravil do místa na jižní Moravě, kde se     ukrývala rodina Ruth. Ruth se sním opět shledala a dozvěděla se od něj, co se v Nisku skutečně dělo: "Williho zážitky  nám tenkrát připadaly neuvěřitelné. Vyprávěl, že když se shromáždili k transportu, začala registrace. Když Němci zjistili, že všichni muži nenastoupili, začali chybějící hledat v jejich domovech. Ještě štěstí, že otec i strýček Hugo i my ženy už jsme ze svých bytů odešli. Byl už večer, když se vlak dal do pohybu směrem na východ, do Polska. Všichni věděli, že se jede do Niska, ale nikdo netušil, kde by to Nisko mělo být. Příštího dne vlak zastavil a lidé museli vystoupit. Stáli na volném prostranství – ani stopy po nějaké vesnici, ubytování, přístřeší. Až tehdy si uvědomili, že toto nic je Nisko. Byl říjen a v Polsku bylo velmi chladno. Nevím, kolik stovek mužů tam bylo,  jak byli staří, v jakém byli zdravotním stavu. Vím jen, že se ocitli v pusté krajině bez jídla, bez vody, spali na zemi a nesmírně trpěli. Až po několika dnech přivezli nějaká prkna a začalo se se stavbou baráků. Tak pomalu vznikalo Nisko; ne vesnice, ale tábor. Nikdo nevěděl, proč a pro koho se buduje. Mnozí, zejména staří a nemocní muži, zemřeli. Některým se podařilo uprchnout do Ruska, ale i tam je pochytali a zavřeli. I přitom mnozí zemřeli, jen několika se podařilo dostat se do Rudé armády a později se vrátit. Jiní uprchli a vrátili se do rodné Ostravy, ale protože při nástupu do transportu museli odevzdat své doklady, neměli nyní žádný průkaz, nemohli se policejně přihlásit a museli z Ostravy zase utéct, aby je nechytili." (Elias, Ruth: Naděje mi pomohla přežít. Ostrava 1998, s. 59-60)

 

 

Další svědectví o Akci Nisko se dochovala ve výpovědích svědků v procesu s Adolfem Eichmannem, která byla zaznamenána při jednání Krajského soudu v Ostravě 12. října 1960:


Eduard Taskier (*1903) vypověděl: "Podruhé jsem viděl Eichmanna přímo v Nisku, kam přijel osobním autem. Bylo to dne 19. října 1939. Z řeči Adolfa Eichmanna jsem spolu s ostatními poznal, že nejde o nějaký přesídlovací tábor, ale že ve skutečnosti půjde o likvidaci velkých skupin obyvatel, ke které mělo dojít v prostoru mezi řekami Sanem a Bugem. Sám Adolf Eichmann se vyslovil, že v tomto prostoru bude soustředěno 1 ½ milionů osob. Že nešlo jen o přesídlovací tábor, tomu mj. nasvědčovalo i nakládání s prvním transportem nebo s transportem židovských osob z Vídně v počtu asi 4.000. Když tento transport procházel kolem tábora v Nisku, bylo z něj vybráno jen asi 60 řemeslníků. Ostatní vězni byli SS komandem hnáni rychlým tempem směrem na Východ. Protože tomuto rychlému pochodovému tempu nestačili, odhazovali své svršky jako kufry apod. Odhozené věci si posbírali členové SS komanda. Tyto svršky odváželi na jejich příkaz polští sedláci. V Nisku jsem viděl Adolfa Eichmanna po dobu asi 3-4 dnů a zde osobně dával příkazy, jak se má tábor stavět, jak se má zacházet s transportem i s transporty dalšími.“ (NA, SPB-ÚV, karton 166, inv. č. 826)

 

Izidor Zehngut (*1892) dokresluje ve své výpovědi atmosféru odjezdu z Ostravy a prvních momentů po příjezdu do Polska:  "Dne 17. října 1939 byli muži židovského původu z Ostravy i z okolí povoláni do jízdárny v Ostravě. Bylo jim povoleno přinést zavadla o váze asi 50 kg. Odtud byli odvezeni na nádraží do připravených vagónů. Zde v těchto vagonech strávili první noc a příští den přes Bohumín a Krakov byli odvezeni do stanice Nisko nad Sanem... Dne 19. října 1939 byli podle profese rozděleni v Nisku. Velitel transportu měl zvláštní zájem o stavitele a lékaře a tito na jeho rozkaz museli vystoupit. Ostatní účastníci transportu zůstali ve vagonech. Velitelem transportu byl sturmbannführer Post. Já jsem vystoupil na rozkaz jako stavitel. Za několik minut předstoupil před nás Adolf Eichmann... Mluvil velmi krátce a dával nám strohé příkazy, jak postavit tábor. Kladl důraz na postavení hlídkové a strážní věže uprostřed tábora. Řekl také, aby uprostřed tábora byla postavena strážní věž (Maschinengewehrturm). Naproti tomu lékařům přikázal, že zde nesmí být žádná epidemie. (…) Toto se nacházelo asi 7 km od Niska, východně od Sanu, ve vesnici Zarzecze. Vím, že příští den nastoupil celý tábor (transport) a byl rozdělen podle povolání. Vedení tábora (gestapo) mělo zájem jen o některé řemeslníky, případně stavitele, nezbytné pro stavbu a údržbu tábora. Zbývající část transportu, více než polovina, byla po takovémto rozdělení transportu zahnána na východ, směrem k řece Buku, tehdejší demarkační čáře. Já jako stavitel jsem tehdy v táboře zůstal. Poněvadž jsem stavěl pro gestapo v táboře první barák u cesty, viděl jsem procházet další transporty směrem k Buku, a to tři transporty z Vídně, jeden transport ze Slezska (Těšínsko), z Bilska a Katowic. Dále procházel jeden menší transport z Ostravska v počtu asi 200 mužů. Z těchto transportů byl jen nepatrný počet mužů – asi 60 – vpuštěn do našeho táboru. I v tomto případě šlo převážně o řemeslníky, které 'tábor potřeboval'. Ostatní pokračovali v transportu v pochodu a většinou zahynuli. Zachránila se z nich jen nepatrná část osob.“ (NA, SPB-ÚV, karton 166, inv. č. 826)

 

 

Akce Nisko zůstává dosud ne zcela objasněnou událostí v dějinách holocaustu. Ačkoli tábor neměl dlouhého trvání a celá akce byla předčasně zrušena, vyzkoušený mechanismus hromadných deportací byl nastaven. Eichmann si zde osvojil postupy, které potřeboval k řízení dalších táborů, ghett a deportací. Vlaky, které míjely Osvětim, vezly vězně skutečně do neznáma. 13.dubna 1940 se vrátili do Ostravy vězni z Niska: z celkového počtu 516 navrátilců se jich přímo do Ostravy vrátilo 301, 18 na Těšínsko a 197 osob pokračovalo do Vídně. Do Ostravy přišlo dalších 150 mužů, kteří se z Niska vrátili na vlastní pěst. 350 židů z ostravských transportů bojovalo v československé jednotce v sovětském svazu. 123 mužů boje přežilo a vrátilo se domů.
       


Literatura:

Elias, Ruth: Naděje mi pomohla přežít. Ostrava 1998.
Bondyová, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001.
Kárný, Miroslav: „Konečné řešení“. Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha 1991.
Michal Štemr: Nejkrásnější den mého života. Židovská ročenka 1966/1967. s. 43-47.
Borák, Mečislav: Transporty do Niska nad Sanem. První deportace evropských židů. Ostrava 2009.
Přibyl, Lukáš: Osud třetího protektorátního transportu do Niska. In Terezísnké studie a dokumenty 2000. s. 309-346. Praha 2000.

Moser, Jonny: Nisko - Die ersten Judendeportationen. Edition Steinbauer, Wien 2012.

 

Prameny:
NA, SPB-ÚV, karton 166, inv. č. 826

 

Odkazy:
Článek k 70. výročí transportů do Niska (anglicky)