Vyjádření ke Stanovisku volného seskupení Dikhas k formě uctění památky obětí romského holocaustu

Přesto, že vím, že jde o vyřizování si osobních účtů se mnou, a přesto, že takový přístup nepokládám za korektní, rozhodla jsem se k tomu vyjádřit a podnítit diskusi nad tématem, které se kolem akce Veřejné čtení jmen obětí holocaustu – Jom ha-šoa v poslední době objevuje i z jiných stran. A to hlavně proto, že se to netýká jen mě, ale mnoha lidí, kteří do akce vložili svou energii, práci i osobní účast a paměť svých rodin.

„Čtení“, jak mnoho lidí akci zkráceně říká, pořádáme od roku 2006. Nápad na zařazení také jmen romských obětí vznikl v roce 2010 z diskuse tehdejších spolupořadatelů České unie židovské mládeže a Nadačního fondu obětem holocaustu s reprezentanty romské komunity. Pro jména jednotlivých lidí bylo osloveno Muzeum romské kultury, které i v dalších letech seznamy připravovalo. Cílem nás všech po celou dobu bylo přispět k uznání skutečnosti rasového pronásledování Romů během druhé světové války a přijetí genocidy Romů za součást dějin holocaustu – nacistického rasového pronásledování nevinných lidí.

Během těchto deseti let jsme nezaznamenali negativní reakci na zařazení jmen romských obětí, naopak. Vím, že pro mnoho lidí z židovské i romské komunity je to důležitý rozměr této akce.

Je škoda, že nám o romských tradicích týkajících se vzpomínání na zemřelé František Lacko neřekl během téměř tří let svého pracovního působení v Institutu Terezínské iniciativy. Nevím, za jakou část Romů nyní hovoří a koho reprezentuje, ale má pravdu – romské tradice dobře neznám, nežiji je. Mě doma učili, že nesmím druhým ubližovat a mám pomáhat slabším. O to se snažím a budu snažit i nadále.

A ač jsem v uplynulých měsících o tom hodně přemýšlela, nepřišla jsem na argument, který by mě přesvědčil, že připomínat jména lidí, kteří byli neprávem a naprosto barbarsky zavražděni, je nevhodné a neuctivé. Zazněl také názor, že by se měla židovská a romská jména číst zvlášť, odděleně. Jsem stále přesvědčena, že rozdělovat znamená oslabovat a že smyslem lidské sounáležitosti a solidarity je se spojovat, vzájemně se podporovat a spolupracovat.

Budu ale velice ráda, když současná výměna názorů k Veřejnému čtení jmen obětí holocaustu - Jom ha-šoa vyvolá širší otevřenou diskusi. A když v ní zazní názor Vás, čtenářů Obecních novin i dalších. Celý text se svolením redakce Obecních novin zveřejňujeme také na internetových stránkách Institutu Terezínské iniciativy a na Facebooku, kde se mohou vyjádřit i další zájemci. Případně můžete své názory a podněty adresovat přímo na emailovou adresu: tereza.stepkova@terezinstudies.cz .

Tereza Štěpková, ředitelka Institutu Terezínské iniciativy
21. 9. 2020

OHLASY A REAKCE:

Se souhlasem paní ředitelky Muzea romské kultury, paní PhDr. Jany Horváthové přidávám její oficiální vyjádření pro Obecní noviny Židovské obce v Praze:
"K iniciativě pana Lacka ohledně nesouhlasu se čtením romských jmen na akci Jom-ha-šoa se muzeum nepřipojuje."

Osobně se také romskému a židovskému holocaustu věnuji. Nikdo mi k tomu nedal mandát, kromě podpory několika romských organizací v kraji. Pan Lacko a jeho skupina tří osob Dikhas se této neblahé historie ujali. Těší mě to, že se lidé o toto téma začali zajímat a už vůbec u samotných Romů mě to těší. Bohužel pan Lacko vůbec nechápe, oč tu jde a snaží se oběti holocaustu oddělovat. Všichni zemřeli stejným způsobem. Pak toto vůbec nechápu. Jsem rad a také, když mi to pracovní podmínky dovolí, jdu a ta jmena čtu veřejně také. Díky za projekt Jom-ha-šoa. Všechny oběti si zaslouží stejnou úctu a nelze Židy, Romy a Sinty separovat. Porad to jsou národy, které jsou po staletí nenáviděnými, a to je spojuje. Díky za práci Terezínskému institutu.
Jan Cverčko, 2. 10. 2020

Nevidím důvod, proč by měl romský a židovský Holokaust byt rozdělován. Můj praděda, kulturně jednoznačně Rom a poslán do koncentráku jako Rom, byl geneticky napůl Žid, a nebyl jediný. Každopádně nikdy jsem od žádného romského přeživšího nebo jeho potomků neslyšela, ze by čtetí jmen bylo neuctivé. Toto tvrzení nechápu vůbec.
Petra Gelbart, kurátorka hudební sekce projektu RomAchive, Berlín
 

Čtení jmen Rómů na Jom ha-šoa
Mnoho mých příbuzných bylo zavražděno, protože byli Židé v koncentračních táborech. V Rafael institutu se věnujeme transgeneračnímu přenosu tohoto traumatu.
Následky masového vraždění jsou nedozírné a přenášejí se na další generace. Já u sebe vnímám tento přenos hlavně v tom, že jsem velmi ostražitá na jakýkoliv fanatismus, který byl a je základem pro minulé, současné i budoucí vraždění. A to Židů, Rómů, prostě lidí.
Letos na jaře jsem se po telefonu ptala Eriky Bezdíčkové (přeživší z Brna, která bohužel asi před měsícem zemřela) jak ona vnímá koronavirus. Ona mi nejdříve řekla, že se to samozřejmě nedá se šoa srovnávat. Pak mi řekla, že je zajímavé, jak si jsou najednou všichni lidé rovni ve svém ohrožení tímto virem. A nezáleží na tom, jestli jsou Židé, nebo někdo jiný.
Jako prevenci proti jakémukoliv dalšímu fanatismu považuji za velmi dobré, že se na den Jom ha-šoa čtou jména i romských obětí. Je to symbolika toho, že jsme všichni lidé.

Věra Roubalová Kostlánová, 10. 11. 2020

Nazývejme věci pravými jmény a hledejme v nich souvislosti
Ráda bych se vyjádřila k veřejnému čtení jmen obětí holocaustu Jom ha-šoa. Nechci polemizovat s názory pana Lacka a paní Martínkové, kteří zastupují romské seskupení Dikhas. Samozřejmě mají právo posuzovat po svém vhodnost uctění památky zavražděných Romů. Mě však na jejich vyjádření zaráží jistá načasovanost, protože Jom ha- šoa byla v dubnu a oni svůj text do Obecních novin zaslali v září, právě v době, kdy vychází po 6 měsících časopis Terezínské iniciativy, kde v čísle 101 má být opozičním názorem k článku Jom ha-Šoa od E. Waageové a Z. Franklové.
Děkuji panu Balajkovi, že noviny ŽOP vede profesionálně a dal ředitelce Institutu TI možnost se k formě uctění památky obětí ve stejném čísle vyjádřit.
Byla jsem 24 let v předsednictvu Terezínské iniciativy a pamatuji si všechny předsedy a většinu členů z řad přeživších, kteří se zde vystřídali. S hlubokou úctou a obdivem mohu konstatovat, že ač i oni měli na různé věci třeba i trochu odlišné názory, vždy jim nejvíce záleželo na tom, aby byla důstojným způsobem uchovávána památka těch, kteří zahynuli během Šoa. Je velmi zajímavé si pročíst několik prvních čísel časopisů TI před 30 roky. Z nich čiší odhodlanost, nadšení, dobrá vůle a zejména obrovská tolerance, a to i potom, co sami zažili nejen v nacistických táborech, ale i následujících letech komunismu.
Vzpomínám si na začátky veřejného čtení jmen na náměstí Míru v Praze i na to, když se začala číst před 10 roky romská jména. Tenkrát nikdo neprotestoval. M.Stránský je od roku 2014 členem správní rady ITI, nikdy jsem ho neslyšela, že by mu při čtení, kterého se zúčastňoval, vadila romská jména. Dala jsem si tu práci a vrátila se k časopisům TI od roku 2010, kde každý rok je pěkný článek s krásnými fotografiemi od M. Stránského, případně ve spolupráci s ITI. Jedná se o čísla 51, 55, 59, 64, 70,75, 80, 85, 90. Všechny časopisy TI jsou umístěny na internetových stránkách ITI, v pravém horním rohu pod hlavičkou Terezínská iniciativa.
Dokonce jsem našla v č. 80 od M. Stránského tento text: „Letošní ročník byl už jedenáctý a neprobíhal jenom v Praze, ale i v dalších 10 městech. Všude však připomínal památku nevinných Židů a Romů, kteří byli diskriminováni, pronásledováni a nakonec zavražděni jen pro svůj nežádoucí původ. mistran, 5. května 2016“
Z toho je zřejmé, že tzv. kauza, kdy se jmény romských obětí vznikl problém, začala až po smrti D. Lieblové, v roce 2018, kdy se stal M. Stránský předsedou TI. V následujícím roce 2019 začalo předsednictvo TI k tomuto bodu vydávat stanoviska, jako např. „Nelze při této příležitosti spojovat utrpení Romů, homosexuálů, polských odbojářů a dalších obětí německého nacionalismu“, což uvádí zápis ze schůze předsednictva, kterým se pyšní na stránkách posledního časopisu TI.
Je smutné, že předsednictvo Terezínské iniciativy, které zdůrazňuje, že dbá o důstojné uchování památky těch, kteří zahynuli během Šoa, vymýšlí zbytečné a malicherné spory. Místo toho, aby pracovníky Institutu pochválili, že v posledních letech dokázali akci čtení jmen koordinovat na celorepublikové úrovni a rozšířit ji již do 28 měst v ČR, vyvolává svými demagogickými názory v lidech spíše to špatné, tedy rozdělování, aniž by jasně vysvětlili, proč to 8 roků nikomu nevadilo?
Moc bych si přála, abychom hledali jiná vážná témata, která nám současná nelehká situace doma i ve světě předkládá a snažili se spolupracovat, nikoliv si škodit.  
Ano, máme všichni práva, ale máme i povinnosti, tedy nezasahovat do práv ostatních. Proto bych nechala účastníkům Jom ha-šoa, aby si vybrali podle svého rozumu a přesvědčení. Kdo chce číst výhradně židovské oběti, může se účastnit akcí pořádaných ŽOP a Památníkem Terezín. Navíc kdokoliv při veřejném čtení pořádaným Institutem TI může přečíst jména obětí dle svého výběru a mnoho účastníků to i dělá. Ostatní nerozlišují, protože cítí nejen rozumem, ale i svým srdcem, co je správné.
Věra Baumová
S tímto textem souhlasí a podepisuje se také  Marta Jodasová


 

Já bych k tomu jen chtěl říct, že jestli máme něco společného s Židy, je to holocaust. Bez ohledu na to, co říká Okamura nebo Zeman. A že nebýt akcí, jako je tahle, tak se veřejnost nedozví, jak moc se holocaust týkal i nás, Romů. Takže za mě: Nikdy mě neuráželo čtení jmen obětí holocaustu a díky Institutu Terezínské iniciativy za to, že neustále dalším generacím připomíná, že nás společně potkalo to největší svinstvo v novodobé historii lidstva. A jestli někdo chce, aby se jména četla zvlášť, tak to zavání rasismem. Já Židy miluju. Potkávám je celý život a vždycky si tak nějak lidsky sedneme. A to hlavně proto, že máme (mimo jiné) společnou genetickou vzpomínku na to nacistické svinstvo.
Partik Banga, novinář, 6. 10. 2020
 

Dle mého přesvědčení a názoru, nám, kteří nyní žijeme, nedává nikdo a nic mandát k rozlišování obětí zvrhlé ideologie. Myslím si, že je naší povinností uctívat památku všech mučených, utiskovaných a zavražděných, soustavně přispívat k paměti těchto lidí všech etnik a víry.
Žabomyší spory pouze podněcují popírače, malost a zášť by tak mohla zvítězit nad ušlechtilostí a velkorysostí. Děkuji z celého srdce všem, kteří bez rozdílu vzpomínají obětí a cíleně šíří toleranci, brojí proti rasismu a vychovávají další generace ke vzájemnému respektu.
Jana Kosáková
 

Oddělování nás oslabuje

Stanovisko volného seskupení Dikhas k formě uctění památky obětí romského holocaustu, publikované v Obecních novinách 10/2020, mě opravdu překvapilo. Text podepsaný Františkem Lackem a Libuší Martínkovou je v rozporu s názory řady osobností romské komunity a především Muzea romské kultury, které od začátku spolupracovalo na podkladech pro „čtení“ romských jmen v rámci Jom ha-Šoa.
Způsoby uctívání památky zemřelých mohou být samozřejmě různé, a pokud čtení romských jmen při Jom ha-šoa vyvolává kontroverze, je třeba vést seriózní diskusi. Jenže tu je také řada otázek: Proč byla polemika rozpoutána právě teď, když se romská jména čtou již deset let? Koho vlastně reprezentují autoři stanoviska, když dosud romská komunita projevovala souhlasné názory? Čím to, že stanovisko Dikhas vyšlo zároveň ve třech časopisech (ON, Přítomnost, TI), nejde vlastně o cílenou kampaň? A kdo tuto kampaň vede?
Z obecnějšího hlediska jde také o spor kolem termínu holocaust. Týká se jen Židů nebo také dalších obětí fašistického režimu? Ani historici neodpovídají na tuto otázku jednotně. Jsem ovšem jenom laik a zdá se mi zbytečné vést spor okolo tohoto termínu. Je zřejmé, že každá skupina obětí je do značné míry specifická, z humánního hlediska je ale jasné, že vraždění Židů mělo za 2. světové války stejné příčiny, jako tomu bylo u Romů a dalších skupin, které nacisté považovali za méněcenné.
Obzvlášť dneska, kdy je rasismus opět na vzestupu, by se naše společnost měla chovat velkoryse a odpovědně. Neutápět se v malicherných sporech, které nás jen oslabí, nesnažit se různé skupiny od sebe oddělovat, když naše cíle jsou společné.
Zoja Franklová, členka Terezínské iniciativy

O tom, že by vyslovování jmen zemřelých bylo nedůstojným aktem a aktem v rozporu s romskou kulturou, slyším poprvé. Je možné, že se prostě mýlím, nesem Rom, ale Romové se čtení jmen pravidelně účastní, někteří je dokonce čtou, a necítil jsem ani z nich žádnou negativní emoci. Nedává to pro mě smysl ani proto, že kdyby se tedy nemělo se jmény operovat, proč by pak byly na náhrobcích romských zemřelých psaná jejich jména, někdy i vyveden jejich portrét, který je zpřítomňuje? Lidé, které znám, o svých zemřelých blízkých běžně veřejně mluví, jejich jména vyslovují, připomínku jejich památky vnímají jako důležitou (s opakem jsem se zatím nesetkal).
Oběti holokaustu se připomínají mnoho let, toto je jen jiná forma. Do té doby, než se jména i těchto oběti přiřadilo k těm čteným, se o jednotlivých zemřelých mluvilo na různých vzpomínkových setkáních apod. To taky nevadilo. Já tomu prostě nerozumím.
Chápu, že to třeba některým Romům může vadit - ono také záleží, kdo jim to jak podá, a co pak na základě toho sdělení říkají (zda mají možnost udělat si objektivní názor a nejsou už způsobem položení otázky někam směřováni) - ale nevydával bych to asi za nějakou širší představu sdílenou Romy (což ten text i říká, přesto mi přijde, že se nakonec do té role mluvení za všechny Romy pasuje).
Neodpustím si jednu poznámku - dlouhá léta se lamentovalo, že se připomínají jen židovské oběti a na romský holokaust si nikdo nevzpomene, nikdo o něm neví. Tak se tedy na něj vzpomene (v rámci nějaké celostní události, ne jen segregované romské akce) a je to taky špatně. Konstruktivní diskuse je podle mě důležitá i na podobná témata, ale já tohle moc nevnímám jako konstruktivní. Protože se to podle mě nezakládá na nějakém jasně daném argumentu (autoři sami vyzývají MRK, aby se k tomu vyjádřilo, jak to v té kultuře tedy je). Protože ani nevíme, kolika Romům to tedy vadí - tedy s kolika lidmi iniciátoři mluvili a za koho tedy nakonec mluví. A to říkám jako člověk, který má autora dopisu rád.
Lukáš Houdek , romista, projekt HateFree Culture
 

ODKAZ: Stanovisko volného seskupení Dikhas k formě uctění památky obětí romského holocaustu, pritomnost.cz