Historik dnes musí umět vyprávět příběhy - rozhovor s profesorem Therkelem Strædem

15. 05. 2026

Profesor Therkel Stræde z Jihodánské univerzity v Odense patří k předním dánským historikům zabývajícím se holocaustem, okupací a osudy dánských Židů deportovaných do Terezína. Do Prahy a Terezína se vrací pravidelně — nejen jako badatel, ale i jako pedagog, který se dlouhodobě snaží hledat nové způsoby, jak o holocaustu mluvit se současnou generací studentů. V rozhovoru pro Institut Terezínské iniciativy mluví o tom, jak se k tématu dostal, proč je zkušenost dánských Židů specifická a proč dnes podle něj nestačí historii jen „vyprávět“.

„Přes Volkswagen jsem se dostal k Terezínu“

Jak jste se vlastně dostal k tématu Terezína a dánských Židů?

Ve skutečnosti jsem si k němu našel cestu přes výzkum historie Volkswagenu. Byl jsem součástí německého projektu, který zkoumal dějiny firmy během nacismu. V letech 1942–1945 měl Volkswagen několik koncentračních táborů a v roce 1944 do nich přišlo mnoho maďarských Židů. Mým úkolem bylo vést rozhovory s přeživšími o jejich zkušenostech — a to, co vyprávěli, bylo strašlivé: téměř úplná destrukce židovských komunit a rodin. Ti, kterým se podařilo přežít, přišli téměř o všechno.

V určité chvíli jsem si položil otázku: jak to vlastně bylo s dánskými Židy? Začal jsem to zkoumat a tím jsem se dostal k deportaci dánských Židů do Terezína. Začalo mě zajímat, co se s nimi stalo, jak jejich zkušenost vypadala a v čem se v některých ohledech lišila od zkušenosti ostatních evropských Židů.

Poměrně rychle jsem pochopil, že dánští Židé prožili Terezín jinak než většina ostatních deportovaných. Dostávali balíčky z Dánska, dánské úřady se jich nevzdaly a vyvíjely tlak, aby nebyli deportováni dál na východ do nejistého osudu. A na rozdíl od mnoha jiných skupin skutečně nebyli posláni do vyhlazovacích táborů.

To samozřejmě neznamená, že jejich zkušenost nebyla traumatická. Přesto měla jiný charakter.

„Dánský příběh dlouho stál ve stínu záchrany do Švédska“

V Dánsku se často mluví hlavně o záchraně téměř 95% dánských Židů do Švédska. Měl Terezín v kolektivní paměti menší prostor?

Ano, dlouho tomu tak bylo. Kolektivní paměti po řadu let dominoval útěk v říjnu 1943. Když se mluvilo o holocaustu nebo okupaci, zdůrazňoval se především příběh záchrany do Švédska — pozitivní národní vyprávění o tom, jak se podařilo překazit vražedné německé plány, o solidaritě a úspěchu.

Mnozí z těch, kteří prošli Terezínem, měli pocit, že jejich zkušenost v tomto příběhu vlastně nemá místo. Přestože mnoho židovských rodin bylo rozdělených: část uprchla do Švédska, zatímco jiní skončili v Terezíně. Většina ale byla zachráněna, a po válce se proto pozornost soustředila hlavně na záchrannou akci.

To se začalo měnit až postupně. Důležitou roli v tom sehráli přeživší i historici. A dnes se na to v Dánsku stále více pohlíží jako na dva úzce propojené příběhy: záchranu a deportaci do Terezína.

„Terezín nebyl jen místem smrti, ale i kultury“

Ve svém výzkumu se často vracíte ke kulturnímu životu v ghettu. Čím vás fascinuje?

Je vlastně neuvěřitelné, kolik kulturních aktivit v Terezíně existovalo navzdory zoufalým podmínkám. Knihovna, koncerty, kabaret, divadlo, poezie a přednášky — stovky kulturních akcí. A několik tisíc lidí, kteří se na nich podíleli.

Důležitou postavou byl například dánský vrchní rabín Max Friediger, který se podílel na organizaci knihovny v Terezíně a pořádal vzdělávací přednášky. Fascinuje mě, že lidé i za takových okolností cítili potřebu udržet kulturu, vzdělání a intelektuální život.

Připomíná nám to, že vězni nebyli jen anonymními oběťmi systému. Byli to lidé, kteří se snažili zachovat si důstojnost a lidskost.

„Přeživší po sobě zanechali obrovské množství svědectví“

Existuje v Dánsku mnoho pramenů a osobních svědectví?

Ano — obecně vidíme, že lidé, kteří přežili holocaust, mají silnou potřebu o svých zkušenostech vyprávět, a to je nesmírně cenné. Ale v Dánsku je situace zcela mimořádná. Máme více než 150 titulů: memoáry, rozhovory, články a vzpomínky přeživších — svědectví po sobě zanechal více než každý třetí z nich. Na tak malou skupinu lidí je to obrovské množství materiálu.

Osobně dávám přednost těmto autentickým svědectvím před fikcí. Nejdůležitější pro mě není literární dokonalost, ale autenticita zkušenosti.

Když člověk čte texty lidí, kteří tím skutečně prošli, je v nich něco, co žádné pozdější literární zpracování nedokáže plně nahradit.

„Historik dnes musí umět vyprávět příběhy“

Dlouhodobě pracujete se studenty, byli jste spolu na terénních pracích přímo v Terezíně. Proměňuje se způsob, jakým se dnes o holocaustu učí?

Ano, a to velmi. A myslím, že si historici ne vždy plně uvědomují, jak moc se změnil.

Když dnes stojíte před šestnáctiletými studenty, nestačí jen předkládat fakta. Musíte umět vyprávět příběhy. Musíte rozumět tomu, jak mladí lidé přemýšlejí, co je dokáže zaujmout a jak s nimi komunikovat. Pokud to člověk neumí, ztratí je během pěti minut.

Proto jsem začal vytvářet digitální projekty, webové stránky, interaktivní mapy a vzdělávací materiály, které mohou školáci, studenti i širší veřejnost přímo využívat při práci s tématem Terezína. Velká část této práce se nachází na webu „Topografie vzpomínek“ mapující vzpomínky dánských Židů: www.danskejoederitheresienstadt.org . Webové stránky vypracovali studenti přímo během terénního projektu v Terezíně. Byli neuvěřitelně talentovaní a kreativní.

Dnes už web existuje v několika jazykových verzích a používá se stále více — v dánštině, češtině, němčině, angličtině a švédštině.

„Paměť potřebuje infrastrukturu“

Často mluvíte i o tom, že samotná paměť nestačí. Že je potřeba vytvářet kolem ní infrastrukturu.

Ano, protože paměť automaticky sama od sebe nepřežije. Pokud chceme, aby mladí lidé historii skutečně porozuměli, nestačí jen říct: tady se něco stalo. Musíme vytvářet podmínky, v nichž mohou s tématem aktivně pracovat a jít více do hloubky.

Myslím si, že Terezín má obrovský potenciál jako vzdělávací místo. Nejen jako památník, ale jako prostor, kde mohou studenti pracovat s historií, propagandou, antisemitismem, lidským chováním, prací s traumatem i odpovědností společnosti.

To ale vyžaduje dlouhodobou práci, spolupráci institucí a samozřejmě také finanční prostředky. Digitální projekty, vzdělávací materiály ani mezinárodní spolupráce nevznikají samy od sebe.

„Učit o holocaustu je dnes složitější“

Je dnes podle vás obtížnější vyučovat holocaust?

Ano, v mnoha ohledech bohužel ano. Současné konflikty, především válka na Blízkém východě, proměnily způsob, jakým studenti i veřejnost o těchto tématech přemýšlejí. Mnozí velmi rychle propojují historii holocaustu se současnou politickou situací v Izraeli a Palestině.

To vytváří napětí a nejistotu. Někteří učitelé se tomuto tématu raději vyhýbají, protože mají pocit, že je dnes obtížné o něm mluvit vyváženě a srozumitelně.

Právě proto si ale myslím, že historické vzdělávání je důležitější než kdy dřív. Ne proto, aby lidé přijali jednu konkrétní interpretaci, ale aby byli schopni chápat složitost dějin a přemýšlet o nich v širších souvislostech.

Lada Halounová