Šest otázek pro Tsuriela Sdomiho
18. 11. 2026
Tsuriel Sdomi se ve svém románu Případ německého lékaře dotýká otázek historické paměti, rodinné odpovědnosti a banality zla. V rozhovoru hovoří o tom, proč je nutné postavit se antisemitismu a jakou roli může literatura sehrát v boji proti nenávisti. Zdůrazňuje, že upřímné vyrovnání se s minulostí není slabostí společnosti, ale její silou.
Zděděná vina a osobní odpovědnost
Váš román otevírá znepokojivou otázku: Může člověk strávit celý život snahou odčinit zlo, které sám nespáchal, ale které je součástí rodinné historie? Kde podle vás končí odpovědnost za činy předchozích generací a začíná osobní vina? A může se celoživotní úsilí konat dobro stát také způsobem, jak uniknout pravdě?
Nevěřím, že se vina dědí stejně jako příjmení. Žádné dítě nenese vinu za to, co udělal jeho otec nebo dědeček. Věřím však, že lze zdědit odpovědnost – odpovědnost poznat, pamatovat si a odmítnout mlčení. Vina patří tomu, kdo se činu dopustil. Odpovědnost náleží všem, kteří přicházejí po něm.
Právě tato otázka mě pronásledovala, když jsem psal o Wilhelmu von Antrimovi. Je zlo něčím, co máme vepsáno v krvi, v DNA, nebo je to volba, kterou každý člověk činí znovu a znovu, každý den? Chtěl jsem, aby čtenáři zůstali s tímto nepříjemným pocitem a nedostali snadnou odpověď.
A ano, myslím si, že i konání dobra se může stát úkrytem. Člověk může být štědrý, oddaný, dokonce hrdinský, a přesto se nikdy nemusí odvážit pohlédnout přímo do nejtemnější místnosti vlastního domu. Dobré skutky mají nesmírnou hodnotu, ale nemohou nahradit pravdu. Skutečná odpovědnost začíná ve chvíli, kdy se odvážíme otevřít ty dveře.
Mladá generace a vytrácející se historická paměť
Mladí lidé jsou dnes od druhé světové války stále vzdálenější, a to nejen časově, ale i mezigeneračně. Už nemohou naslouchat osobním vzpomínkám svých prarodičů a s historií se často setkávají pouze prostřednictvím sociálních sítí, filmů nebo učebnic. Co by si podle vás měli mladí čtenáři odnést z příběhu Wilhelma von Antrima? A jak můžeme přiblížit skutečnost holokaustu generaci, která již nemá možnost osobního kontaktu s jeho přeživšími?
Přál bych si, aby mladí čtenáři pochopili, že historie není něco, co se kdysi dávno stalo „někomu jinému“. Odehrávala se v rodinách, mezi sousedy, mezi obyčejnými lidmi, kteří chodili do práce, vychovávali děti a činili rozhodnutí – někdy drobná, jindy strašlivá. Wilhelmův příběh ukazuje, že minulost nezůstává minulostí. Žije dál v rodinách, v tom, co se říká, a ještě více v tom, o čem se nikdy nemluví.
Jsme poslední generací, která mohla přímo naslouchat hlasům přeživších. Brzy po nich zůstanou už jen jejich svědectví, knihy, místa, kde se tyto události odehrály, a naše vlastní příběhy. Právě proto jsou literatura, hudba a umění tak důležité: číslo šest milionů je příliš velké na to, aby je lidské srdce dokázalo obsáhnout, ale jediný lidský příběh si k němu může najít cestu.
Moje rada mladým lidem je jednoduchá: ptejte se. Ptejte se rodičů, prarodičů, učitelů. Navštěvujte místa, kde se to všechno odehrálo – Terezín, staré synagogy a památníky. Nedovolte algoritmu, aby rozhodoval o tom, co víte o historii.
Banálnost zla v dnešním světě
Hannah Arendt představila pojem „banalita zla“. Také váš román zkoumá, jak se zlo může skrývat za společenskými konvencemi, rodinnými tradicemi a osobními ambicemi. Dnes jsme svědky opětovného vzestupu nacionalismu, antisemitismu a různých forem extremismu. Rozpoznáváte v současnosti vzorce, které vám připomínají Evropu před druhou světovou válkou? A jak můžeme rozpoznat okamžik, kdy se obyčejná lhostejnost mění ve spoluúčast na zlu?
Arendt pochopila něco děsivého: většinu zla nepáchají monstra, ale obyčejní lidé, kteří chtějí budovat kariéru, někam patřit a vyhnout se problémům. V mém románu zlo jen zřídkakdy zvyšuje hlas. Skrývá se za dobrými mravy, rodinnou ctí, ambicemi a společenskou vážeností.
Dějiny se nikdy neopakují úplně stejně, ale určité ozvěny slyším. Když se nenávist vůči Židům znovu stává přijatelnou v ulicích i na sociálních sítích; když jsou lidé redukováni na nálepky; když se lži opakují tak dlouho, až začnou znít jako něco normálního – to všechno jsou varovné signály. Antisemitismus byl vždy prvním příznakem nemocné společnosti, nikdy ne tím posledním.
Okamžik, kdy se lhostejnost mění ve spoluúčast, přichází velmi nenápadně. Je to vtip, kterému se zasmějeme, věta, proti níž se rozhodneme neohradit, soused, kterého přestaneme zdravit. Zlo od nás žádá velmi málo: pouze naše mlčení. A proto je i odpověď malá a osobní: ozvat se ve chvíli, kdy je to ještě snadné.
České dějiny a odpovědnost společnosti
Čeští čtenáři přistupují k dějinám holokaustu prostřednictvím vlastní národní zkušenosti: nacistické okupace, deportací Židů, kolaborace a poválečného vyrovnávání se s minulostí. Váš román nabízí pohled na německou rodinnou historii a její dlouhodobé důsledky. Co by si podle vás měli čeští čtenáři odnést z Wilhelmova příběhu? A myslíte si, že se česká společnost dostatečně vyrovnala s vlastními dějinami, včetně odpovědnosti těch, kteří přihlíželi nebo těžili z utrpení druhých?
Jsem hluboce vděčný a dojatý tím, že román nyní vychází v češtině a že jsme jej představili v Praze, v Maiselově synagoze, na místě, které v sobě nese tolik vzpomínek. Čeští čtenáři znají tyto dějiny nejen z knih, ale také ze svých vlastních ulic a rodin.
Doufám, že si z Wilhelmova příběhu odnesou poznání, že důsledky zla se nezastavují na hranicích ani s koncem války. Přetrvávají napříč generacemi - v rodinách obětí, ale také v rodinách pachatelů a těch, kteří přihlíželi. Pohled na německou rodinu nám může posloužit jako zrcadlo: umožňuje nám klást si stejné otázky o vlastních domovech, aniž bychom se hned cítili obviněni.
Jsem zde hostem a při hodnocení jiného národa jsem opatrný. Vidím, že se v České republice odvádí mnoho poctivé práce: Institut Terezínské iniciativy, pamětní místa, školy, překladatelé i pedagogové, kteří udržují historickou paměť živou.
Chtěl bych také zdůraznit hluboké historické pouto mezi našimi národy. Během holokaustu riskovalo přibližně 128 českých občanů vlastní život, aby zachránili Židy, a byli za to oceněni titulem Spravedlivý mezi národy. Je to inspirativní kapitola českých dějin, která si zaslouží úctu a připomínání. Tito lidé pro mě představují morální odvahu a lidskost, jež mohou existovat i v těch nejtemnějších dobách.
Toto pouto nepatří pouze minulosti. V těžkém období, kterým Izrael prochází od hrůzného teroristického útoku ze 7. října 2023, tedy již více než tři roky, projevuje Česká republika jednoznačnou podporu Izraeli a jeho boji ve válce o samotnou existenci. Tato podpora, vyjadřovaná jak představiteli země, tak mnoha jejími občany, se mě hluboce dotýká. Rád bych za ni vyjádřil upřímné uznání a vděčnost.
Zároveň se domnívám, že žádná společnost nemůže tuto práci nikdy považovat za dokončenou. Každá generace se musí znovu a znovu konfrontovat s minulostí, a to i prostřednictvím nepříjemných otázek: Kdo přihlížel? Kdo odvrátil zrak? A kdo se nastěhoval do bytu, který zůstal prázdný?
Upřímné připomínání minulosti není slabostí národa. Je jeho silou.
Pomoc přeživším a paradox vykoupení
Váš hlavní hrdina se rozhodne zasvětit svůj život pomoci přeživším holokaustu. Jeho příběh však naznačuje, že ani mimořádné skutky laskavosti nás nutně nezbaví povinnosti postavit se vlastní minulosti. Myslíte si, že lze konáním dobra odčinit zlo? Nebo je představa, že můžeme minulost napravit dobrými skutky, jednou z nejnebezpečnějších lidských iluzí?
Dobré skutky jsou skutečné a pro ty, kteří z nich mají prospěch, mají nesmírný význam. Přeživší, kterému se dostane pomoci, život, který se díky tomu stane alespoň o něco snazším – nic z toho není iluze. Svět takové dobro potřebuje.
Nevěřím však, že dobro může vymazat zlo, jako by šlo o matematickou rovnici, v níž se jedna strana vyruší druhou. Odpustit mohly pouze oběti a mnohé z nich už mezi námi nejsou. Nikdo si nemůže koupit zpět minulost.
Nebezpečnou iluzí není samotné konání dobra, ale používání dobra jako opony, za kterou se nikdy nemusíme podívat. Vykoupení, pokud vůbec existuje, začíná pravdou: pojmenováním toho, co se stalo, bez výmluv a omluv. Teprve potom se naše dobré skutky mohou stát skutečně poctivými.
Může literatura měnit lidi?
Žijeme v době, kdy se historické události stále častěji stávají předmětem politických sporů, historického revizionismu a manipulace. Ve svém románu jste se rozhodl zabývat otázkami identity, rodinné loajality a morální odpovědnosti. Věříte, že literatura může skutečně měnit lidi? Může román povzbudit mladého čtenáře, aby se postavil proti nenávisti, i když to znamená vzepřít se vlastní rodině, komunitě nebo názorům většiny?
Ano, věřím, že může. Ne vždy, ne rychle a rozhodně ne prostřednictvím poučování. Román dokáže něco, co žádný projev nedokáže: umožní vám žít několik set stran uvnitř jiného člověka. Prožíváte jeho strach, loajalitu i pochybnosti. Potom je mnohem těžší vnímat lidskou bytost pouze jako příslušníka nějaké kategorie.
Literatura čtenářům neříká, co si mají myslet; učí je naslouchat vlastnímu svědomí a posiluje je. Svědomí je jako sval – používáním sílí. Mladý čtenář, který si kdysi společně s literární postavou položil otázku „Co bych udělal já?“, může jednoho dne rozpoznat stejný okamžik ve skutečném životě.
Postavit se nenávisti je nejtěžší tehdy, když to znamená postavit se vlastní rodině nebo vlastní komunitě. A právě o tom je Wilhelmův příběh. Jestliže byť jen jediný mladý čtenář knihu zavře a rozhodne se promluvit ve chvíli, kdy ostatní mlčí, pak kniha splnila svůj úkol.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji českému vydání knihy hodně pozorných čtenářů!
Přečtěte si také
- Dánsko 1943: když se společnost rozhodne pomoci
- Holocaust a identita: česká, romská a dánská zkušenost
- Uvedení knihy Případ německého lékaře
- Máme nový Newsletter Institutu Terezínské iniciativy
- Dobrý a sladký rok 5758
- Literární beseda na knihami F. R. Krause
- Naši dobrovolníci připravují lekci o Stolpersteinech pro studenty SŠ
- Jom ha-šoa 2027
- Jak jsem žil, jakým jsem byl-rozhovor s panem Martinem Lieblem
- Jak čistit Stolpersteiny?







