Netradiční letní škola Holocaust a my. Proč je důležité uchovat vzpomínky Židů a Romů pro další generace

29. července - 2. srpna 2021
Osvětim

Facing Holocaust Today – Rescuing European Jewish and Roma Memories

Ve dnech 29. 7. do 2. 8. pořádal Institut Terezínské iniciativy netradiční mezinárodní letní školu pro vzdělavatele a studenty v Osvětimi, které se zúčastnilo celkem 20 účastníků z České republiky, Slovenska a Rakouska. Účastníci nejprve absolvovali komentovanou i samostatnou prohlídku Muzea Auschwitz I. a Auschwitz – Birkenau, aby poté ve skupinkách připravovali vlastní vzdělávací program pro žáky a studenty.

A proč netradiční? Jednak jsme po čtyřech letech opustili formát vícedenní letní školy pořádaný ve spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně a Hodoníně u Kunštátu, jednak se jednalo o jakousi tvůrčí dílnu, v rámci které nejprve účastníci  – dvacet vzdělavatelů, studentů, historiků, lektorů a příslušníků druhé či třetí generace – hledali společně cestu, jak citlivě prezentovat mladým lidem příběh tragického místa paměti v Osvětimi.

Čas strávili účastníci nejen komentovanými i individuálními prohlídkami tábora, ale také společnou reflexí a debatami o tom, jak připravit smysluplný program pro mládež, jakým směrem vést přípravu a jak s mladými lidmi návštěvu takto tragického místa paměti reflektovat, jak zapracovat výročí do vzdělávání o holocaustu a jak propojit historii se současností.

Součástí letní školy byla i účast na pietním aktu k připomenutí likvidace tzv. cikánského tábora v noci z 2. na 3. 8. 1944 a u příležitosti Mezinárodního dne holocaustu Romů. Měli jsme také příležitost navštívit Židovské muzeum a synagogu v Osvětimi, kde jsme si prohlédli výstavu Oszpicin. Historia żydowskiego Oświęcimia, která je věnována historii židovské komunity v Osvětimi, a stálou výstavu Romowie Historia i Kultura, kterou lze najít v sídle organizace Stowarzyszenia Romów w Polsce.

Různé perspektivy a zkušenosti, které jednotliví účastníci do letní školy vnášeli, ať už z pozice učitelů, rodičů, studentů nebo příslušníků menšiny, která byla během holocaustu perzekvována a dosud je ve společnosti diskriminována, přispělo nejen ke vzájemnému obohacení, ale také k otevření mnoha otázek. Čas byl však omezený, ale doufáme, že se ke společným diskuzím budeme moci v budoucnu vrátit.

Některé z nich si ve své reflexi položila nejmladší účastnice letní školy, Emily Hoskins, studentka Gymnázia Jana Keplera v Praze 6:

V AUŠVICE JE DŮM VELIKÝ
Před začátkem společné snídaně hledím na černé šaty, které jsem si zabalila s sebou, abych si je oblékla v tento den – je 2. srpna a já jsem v Osvětimi. Účastním se letní školy pořádané Institutem Terezínské iniciativy a dnes je den, kdy nacisté zavraždili přes tři tisíce Romů a Sintů v koncentračním táboře Osvětim-Březinka.

Na cestě do jídelny zjišťuji, že moje pohřební vzezření s obnaženými koleny nahrává pošmournému dešti, jenž se na mě sápe ze všech stran. Poté co se moje spolubydlící odebere s minimalistickým kufříkem vstříc naší skupince složené převážně z pedagogů a dalších osob s didaktickým cítěním, se zabalím do peřiny jako housenka. Po čtvrthodině promarněné na mobilu se rozhodnu šaty vyměnit za bílé plátěné kalhoty a květovanou blůzu; a tu černou hroudu smáčknu do krosny. Abych nekazila formální ponurost, přehodím přes sebe černý svetřík a vycházím vstříc ustávajícímu dešti.

Jsme všichni, tak můžeme jít. Vyhýbáme se slimákům, a když jedna učitelka nebohého slizkého tvora vyšokuje tím, že ho skoro sejme svým svižným krokem, inspiruje jinou učitelku k vyprávění vlastní slimáčí historky. Déšť nejprve nahradí plnotučné šedivé mraky, pak vysvitne slunko a je téměř horko. Na zlomek vteřiny zalituji, že na sobě nemám ty šaty nebo něco praktického, jako je pokrývka hlavy. A pak si vzpomenu na první den v Osvětimi, kdy se mi i přes letní pařák svíralo hrdlo pod tíží toho slova, ať už šlo o Osvětim, Auschwitz nebo Oświęcim. Ten polský název mi vždy naháněl největší hrůzu, neboť mým češtině navyklým uším zněl zlověstně svou zdrobnělostí. Po prohlídce s průvodkyní, která si očividně dala za úkol nás řádně vyděsit – což však mělo opačný, vystřízlivující efekt –, jsem dostala migrénu. Místo abych pobíhala po expozicích určených jednotlivým národům, jsem se svalila na schody bloku č. 26 a hodinu pozorovala ševelící listoví stromů, pod kterým se ploužily i pospíchaly zástupy turistů. A pak jsem tomu místu a snad i Bohu odpustila.

Do Osvětimi jsem nejela, abych si ujasnila, jakým způsobem ji lze využít k pedagogickým účelům. Chtěla jsem v první řadě zjistit, zdali to vůbec jde. Místo abych si dělala fyzické či mentální poznámky k tomu, jak toto místo představit svým neexistujícím žákům jako hmatatelnou upomínku na šoa, jsem přemýšlela nad tím, jestli vůbec existuje způsob, jak učit o holokaustu. A jestli je možné brát Osvětim didakticky a zároveň to provést důstojně a citlivě. Naštěstí moji studenti neexistují – na rozdíl od studentů ostatních účastníků této letní školy. Zatímco já, osmnáctiletá, stále ještě mohu z pohodlí lavic jejich profesi kriticky hodnotit, oni cestu, jak probrat tuto kapitolu z dějin 20. století, hledat musí. A pak je tu ještě jeden zádrhel – jak představit romskou genocidu společnosti, která na to stále není připravená.

K památníku je to z bran tábora Osvětim-Březinka dlouhá štreka podél ostnatých drátů, polozbořenin a rekonstruovaných dřevěných baráků. Dnes cestu lemují i auta, dnes je asi trochu jiný den. Když dojdeme k památníku, už tam stojí klavír a taky mikrofony, pro nás i ostatní jsou připravené židle; a někdo si už sedá, někdo má v ruce květiny. I já dostala růži. Vím, že v Letech u Písku se dnes scházejí čeští Romové. Cítím se nepatřičně, protože to není můj příběh. Ale to, že se tato vzpomínková událost vůbec koná, je výsledkem nezavírání očí i těch, jichž se to bezprostředně netýká.

Nikdy jsem nechtěla do Osvětimi a myslím, že se tam nevrátím. Nevím, jestli je dobře, že tímto táborem průměrně projde pět tisíc turistů za den. A možná by mi bylo příjemnější, kdyby se tam dnes jen pohybovaly stromy ve větru. Ale takové stromy rostou u bývalého vepřína v Letech u Písku. Byli jste tam někdy? Možná jste se nevědomky prošli po masovém hrobě.

Autorka je studentka Gymnázia Jana Keplera v Praze.

Publikováno v magazínu Respekt.
 
Ze zpětných vazeb:
Co pro vás bylo přínosné?

• Samotne stretnutie s rovnako zmýšľajúcimi ľuďmi. Veľmi cenné sú pre mňa kontakty, ktoré mi pomôžu lepšie organizovať moju prácu. Prínosom bola návšteva p. Kwiatowského a Roma múzea. S odstupom času konštatujem, že program bol premyslený a nadväzoval na seba. I keď som už Osvienčim navštívila viackrát, stále sa má človek čo učiť.