Netradiční letní škola Holocaust a my. Proč je důležité uchovat vzpomínky Židů a Romů pro další generace
29. července - 2. srpna 2021
Osvětim
Facing Holocaust Today – Rescuing European Jewish and Roma Memories
Ve dnech 29. 7. do 2. 8. pořádal Institut Terezínské iniciativy netradiční mezinárodní letní školu pro vzdělavatele a studenty v Osvětimi, které se zúčastnilo celkem 20 účastníků z České republiky, Slovenska a Rakouska. Účastníci nejprve absolvovali komentovanou i samostatnou prohlídku Muzea Auschwitz I. a Auschwitz – Birkenau, aby poté ve skupinkách připravovali vlastní vzdělávací program pro žáky a studenty.
A proč netradiční? Jednak jsme po čtyřech letech opustili formát vícedenní letní školy pořádaný ve spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně a Hodoníně u Kunštátu, jednak se jednalo o jakousi tvůrčí dílnu, v rámci které nejprve účastníci – dvacet vzdělavatelů, studentů, historiků, lektorů a příslušníků druhé či třetí generace – hledali společně cestu, jak citlivě prezentovat mladým lidem příběh tragického místa paměti v Osvětimi.
Čas strávili účastníci nejen komentovanými i individuálními prohlídkami tábora, ale také společnou reflexí a debatami o tom, jak připravit smysluplný program pro mládež, jakým směrem vést přípravu a jak s mladými lidmi návštěvu takto tragického místa paměti reflektovat, jak zapracovat výročí do vzdělávání o holocaustu a jak propojit historii se současností.
Součástí letní školy byla i účast na pietním aktu k připomenutí likvidace tzv. cikánského tábora v noci z 2. na 3. 8. 1944 a u příležitosti Mezinárodního dne holocaustu Romů. Měli jsme také příležitost navštívit Židovské muzeum a synagogu v Osvětimi, kde jsme si prohlédli výstavu Oszpicin. Historia żydowskiego Oświęcimia, která je věnována historii židovské komunity v Osvětimi, a stálou výstavu Romowie Historia i Kultura, kterou lze najít v sídle organizace Stowarzyszenia Romów w Polsce.
Různé perspektivy a zkušenosti, které jednotliví účastníci do letní školy vnášeli, ať už z pozice učitelů, rodičů, studentů nebo příslušníků menšiny, která byla během holocaustu perzekvována a dosud je ve společnosti diskriminována, přispělo nejen ke vzájemnému obohacení, ale také k otevření mnoha otázek. Čas byl však omezený, ale doufáme, že se ke společným diskuzím budeme moci v budoucnu vrátit.
Některé z nich si ve své reflexi položila nejmladší účastnice letní školy, Emily Hoskins, studentka Gymnázia Jana Keplera v Praze 6:
V AUŠVICE JE DŮM VELIKÝ
Před začátkem společné snídaně hledím na černé šaty, které jsem si zabalila s sebou, abych si je oblékla v tento den – je 2. srpna a já jsem v Osvětimi. Účastním se letní školy pořádané Institutem Terezínské iniciativy a dnes je den, kdy nacisté zavraždili přes tři tisíce Romů a Sintů v koncentračním táboře Osvětim-Březinka.
Na cestě do jídelny zjišťuji, že moje pohřební vzezření s obnaženými koleny nahrává pošmournému dešti, jenž se na mě sápe ze všech stran. Poté co se moje spolubydlící odebere s minimalistickým kufříkem vstříc naší skupince složené převážně z pedagogů a dalších osob s didaktickým cítěním, se zabalím do peřiny jako housenka. Po čtvrthodině promarněné na mobilu se rozhodnu šaty vyměnit za bílé plátěné kalhoty a květovanou blůzu; a tu černou hroudu smáčknu do krosny. Abych nekazila formální ponurost, přehodím přes sebe černý svetřík a vycházím vstříc ustávajícímu dešti.
Jsme všichni, tak můžeme jít. Vyhýbáme se slimákům, a když jedna učitelka nebohého slizkého tvora vyšokuje tím, že ho skoro sejme svým svižným krokem, inspiruje jinou učitelku k vyprávění vlastní slimáčí historky. Déšť nejprve nahradí plnotučné šedivé mraky, pak vysvitne slunko a je téměř horko. Na zlomek vteřiny zalituji, že na sobě nemám ty šaty nebo něco praktického, jako je pokrývka hlavy. A pak si vzpomenu na první den v Osvětimi, kdy se mi i přes letní pařák svíralo hrdlo pod tíží toho slova, ať už šlo o Osvětim, Auschwitz nebo Oświęcim. Ten polský název mi vždy naháněl největší hrůzu, neboť mým češtině navyklým uším zněl zlověstně svou zdrobnělostí. Po prohlídce s průvodkyní, která si očividně dala za úkol nás řádně vyděsit – což však mělo opačný, vystřízlivující efekt –, jsem dostala migrénu. Místo abych pobíhala po expozicích určených jednotlivým národům, jsem se svalila na schody bloku č. 26 a hodinu pozorovala ševelící listoví stromů, pod kterým se ploužily i pospíchaly zástupy turistů. A pak jsem tomu místu a snad i Bohu odpustila.
Do Osvětimi jsem nejela, abych si ujasnila, jakým způsobem ji lze využít k pedagogickým účelům. Chtěla jsem v první řadě zjistit, zdali to vůbec jde. Místo abych si dělala fyzické či mentální poznámky k tomu, jak toto místo představit svým neexistujícím žákům jako hmatatelnou upomínku na šoa, jsem přemýšlela nad tím, jestli vůbec existuje způsob, jak učit o holokaustu. A jestli je možné brát Osvětim didakticky a zároveň to provést důstojně a citlivě. Naštěstí moji studenti neexistují – na rozdíl od studentů ostatních účastníků této letní školy. Zatímco já, osmnáctiletá, stále ještě mohu z pohodlí lavic jejich profesi kriticky hodnotit, oni cestu, jak probrat tuto kapitolu z dějin 20. století, hledat musí. A pak je tu ještě jeden zádrhel – jak představit romskou genocidu společnosti, která na to stále není připravená.
K památníku je to z bran tábora Osvětim-Březinka dlouhá štreka podél ostnatých drátů, polozbořenin a rekonstruovaných dřevěných baráků. Dnes cestu lemují i auta, dnes je asi trochu jiný den. Když dojdeme k památníku, už tam stojí klavír a taky mikrofony, pro nás i ostatní jsou připravené židle; a někdo si už sedá, někdo má v ruce květiny. I já dostala růži. Vím, že v Letech u Písku se dnes scházejí čeští Romové. Cítím se nepatřičně, protože to není můj příběh. Ale to, že se tato vzpomínková událost vůbec koná, je výsledkem nezavírání očí i těch, jichž se to bezprostředně netýká.
Nikdy jsem nechtěla do Osvětimi a myslím, že se tam nevrátím. Nevím, jestli je dobře, že tímto táborem průměrně projde pět tisíc turistů za den. A možná by mi bylo příjemnější, kdyby se tam dnes jen pohybovaly stromy ve větru. Ale takové stromy rostou u bývalého vepřína v Letech u Písku. Byli jste tam někdy? Možná jste se nevědomky prošli po masovém hrobě.
Autorka je studentka Gymnázia Jana Keplera v Praze.
Publikováno v magazínu Respekt.
Ze zpětných vazeb:
Co pro vás bylo přínosné?
- Samotne stretnutie s rovnako zmýšľajúcimi ľuďmi. Veľmi cenné sú pre mňa kontakty, ktoré mi pomôžu lepšie organizovať moju prácu. Prínosom bola návšteva p. Kwiatowského a Roma múzea. S odstupom času konštatujem, že program bol premyslený a nadväzoval na seba. I keď som už Osvienčim navštívila viackrát, stále sa má človek čo učiť.
Před dvěma lety, v prosinci 2023, vtrhl do budovy Filozofické fakulty na pražském Palachově náměstí šílený střelec. Jeho řádění zanechalo za sebou 14 nevinných obětí a téměř dvojnásobný počet zraněných. Česká veřejnost byla šokována a s touto traumatickou událostí se dodnes úplně nevyrovnala.
Pouhé dva měsíce předtím, 7. října 2023, vtrhlo do hraničního pásma Izraele takovýchto šílenců na šest tisíc. Jejich řádění za sebou zanechalo téměř dva tisíce mrtvých, včetně malých dětí, a tři a půl tisíce zraněných. Teroristé odvlekli do zajetí dvě stě padesát rukojmí. Izraelská a světová veřejnost byla šokována a s touto traumatickou událostí se dodnes vyrovnává. Ale jak?
Kdy: 10. - 12. 10. 2025
Kde: Praha, Hotel Baroko (ČR)
Kontakt: Eliška Ševčíková Waageová: eliska.sevcikova@terezinstudies.cz, +420 737 432 233
Trvání: 16 hodin (+ nepovinný večerní program)
Uzávěrka přihlášek do 1. 10. 2025 (nebo naplnění kapacity)
Kapacita semináře je omezená – registrace probíhá podle pořadí přihlášení. Po naplnění kapacity budete zařazeni na seznam náhradníků.
Už jsou to víc jak tři týdny, co v Jižní Karolíně odstartovalo Mezinárodní fórum mládeže, které pořádalo Centrum Anny Frankové při Univerzitě Jižní Karolíny (USC). Jednou z delegátek byla i naše Ani z Afyn.cz. Podělila se s námi o své dojmy, co se naučila a co si z této zkušenosti odnese. Přečtěte si její reportáž a nahlédněte do zákulisí IYF 2025!
Je tu polovina léta a my vám přinášíme nové číslo našeho newsletteru Zprávy z Prahy. Přejem krásný zbytek prázdnin a příjmené počtení.
Tento týden nás navštívila skupina studentů z USA, a to v rámci letní školy, kterou v Česku organizuje Mestenhauserův institut pro mezinárodní spolupráci (Mestenhauser Institute for International Collaboration, dále jen MIIC). Zajímavostí je, že někteří z nich mají české kořeny.
Náš letošní dobrovolník z organizace GEDENKDIENST Laurenz se připojil k „Alpskému mírovému přechodu“ (APC) v Krimmlu, aby společně s ostatními přešel rakouské Alpy na památku tisíců Židů, kteří utíkali před antisemitismem, jenž v Evropě řádil i po roce 1945. Laurenz tento tým přivítal u nás v Jáchymce 7. června tohoto roku.