Jak jsem žil, jakým jsem byl-rozhovor s panem Martinem Lieblem

20. 08. 2026

Na červnovou besedu nad knihou Jak jsem žil, jakým jsem byl navazujeme rozhovorem s panem Martinem Lieblem, spoluzakladatelem a předsedou správní rady Nadačního fondu Dr. Dagmar Lieblové.

“Člověk má možnost změnit běh světa. Nejenže má možnost, ale pokud již tu možnost má, je jeho povinnost, aby to udělal.”

Kniha vyšla na jaře v roce 2026 v Nadačním fondu dr. Dagmar Lieblové. Jaká byla cesta knihy od rukopisu k vydání v české a anglické verzi?

Vzpomínky napsal Emil Pick již v Terezíně a nevíme přesně, zda jako rukopis nebo zda měl rovnou k dispozici prací stroj, tahle informace se nedochovala. Když Emil Pick v prosinci 1945 umírá, skončily tyto vzpomínky spolu s fotografiemi v kartonové krabici. Později jeho syn Pavel s jeho matkou Marií odcestovali do Spojeného království a následně do Kanady, kam jeli se zachráněnými vnuky - Janem a Petrem. Rodina se k odkazu Emila Picka nevracela a žila běžný, klidný, podnikatelský život. Později Jan Pick objevil tuto krabici se starými fotografiemi a s textem, kterému nerozuměl a který nechal přeložit. A ten překlad se ukázal jako klíčový. Po revoluci začala rodina Jana Picka jezdit do Čech, snažili se navázat na obchodní aktivity a také zahájili kroky, aby získali díla z Emilovy rozsáhlé umělecké sbírky. A podle vyprávění Angely Greenway Pick, pravnučky Emila Picka a dcery Jana Picka, jednou seděli v hotelu na večeři a Jan Pick přišel s překladem a seznámil je s rodinnou historií a s překladem vzpomínek.

Angela nedávno pojala myšlenku umístit Stolperstein na památku své babičky, Mary Pickové, které jako jediná z rodiny zemřela v Terezíně. A protože náš Nadační fond se umísťováním Stolpersteinů v Čáslavi zabývá delší dobu, získala kontakt na nás. Při plánování umístění Stolpersteinu jsme zjistili, že Angela má k dispozici také tyto paměti. Nejprve jsme získali anglickou verzi a pochopili jsme, že se jedná o velice cenný dokument. Další komunikací se ukázalo, že má Angela k dispozici ještě sken českého originálu. Myšlenku paměti vydat jsme pojali téměř okamžitě. Spojili jsme se s panem Radovanem Kadlecem, historikem, který nám pomáhal vytvořit doplňující poznámky, ze Židovského muzea v Praze jsme získali velmi cenný archiv dobových fotografií, s redigováním anglické části nám pomohla moje sestra Rita McLeod, a kniha byla na světě!

Vy jste zmínil, že se vnuci zachránili. Jak se zachránili?

Emilu Pickovi se podařilo zařadit své dva vnuky, Jana a Petra, do Kindertransportů, které organizoval Sir Nicholas Winton. Paměti, které Emil Pick začal psát po své deportaci do Terezína, vznikly jako odkaz těmto dvěma vnukům, protože Emil Pick sice odeslal vnuky do neznáma a předpokládal, že je tím zachránil, ale nevěděl, jestli je ještě někdy uvidí. A pravda je, že už je nikdy neviděl. V pamětech Emil Pick popisuje vnukům způsob svého podnikání a způsob náhledu na život. V tom jsou právě paměti cenné - obsahují všechny složky osobnosti Emila Picka a jeho života, který žil.

Jako by to vyprávěl synům a vnukům.

Přesně tak.

Vám se na uvedení knihy podařilo přizvat syna pana Nicholase Wintona, pana Nicka Wintona juniora, a bylo tam poselství, které spojovalo příběh Nicka Wintona a Vaší knihy.

To bylo velmi zajímavé, můj kolega Marek Lauermann pojal myšlenku, že když Kindertransporty hrály tak významnou roli ve vzniku pamětí, které vydáváme, tak Nicka Wintona osloví. Reakce pana Wintona byla velice vstřícná, protože v osobnosti svého otce a Emila Picka viděl paralelu - i když jejich životy byly odlišné, spojovala je myšlenka, že jeden člověk má možnost změnit běh světa. Nejenže má možnost, ale pokud již tu možnost má, je jeho povinností, aby to udělal. A v tom je právě podobnost obou příběhů - Sira Nicholase Wintona i Emila Picka. To, co oba činili, nebylo z touhy po prospěchu nebo kvůli slávě, ale oba cítili potřebu udělat správné věci.

A je to tedy tak, že než vznikla kniha, tak Nick Winton neznal takhle detailně příběhy jednotlivých zachráněných dětí?

Nick sám zmiňoval, že i pro jeho otce Sira Nicholase Wintona bylo velice důležité vědět, jak se snaha zachránit jednotlivé děti pak vrátila v konkrétních příbězích. Setkání s potomky, realita toho zachránění pro něj byla nejsilnějším momentem. Nejsou to čísla nebo jména na seznamech, ale jsou to setkání s potomky zachráněných, jsou to konkrétní lidské osudy. Pro Nicka bylo proto zajímavé najít v seznamech svého otce údaje o Janovi a Petrovi Pickových a setkat se s Angelou a její rodinou.

Hrůza holocaustu nespočívá jen ve zmařených lidských osudech, ale každý ten člověk je jako strom, který mohl dál růst. Vidím to i na příběhu mojí maminky, která své přežití vždy pokládala za vítězství, nejen kvůli sobě, ale protože má možnost vychovávat své děti a svá vnoučata. Zachráněné děti jsou základy dalších šťastných rodin.

Kniha má silný lokální kontext, jaké ohlasy na knihu jste zaznamenal přímo v Čáslavi?

Osobnostmi Kutnohorska a Čáslavska se zabýváme delší dobu, v synagoze máme výstavu, mj. se dvěma panely o Emilovi Pickovi, o jeho životě a podnikání. Když jsme veřejnost požádali prostřednictvím serveru Donio o podporu na vydání knihy, byli jsme velice mile překvapeni. Nejen že jsme ve sbírce vybrali téměř celou cílovou částku, ale z komentářů pod příspěvky bylo zjevné, že Emil Pick je stále v mysli lidí z regionu. Lidé si vzpomínali na výrobky, na koupaliště… Emil Pick udělal pro tento region mnoho a ukázalo se, že když děláte něco srdcem, lidé si Vás zapamatují. Pro nás bylo ještě zajímavé, že lidé chtěli vědět víc o osobě Emila Picka, jeho podnikání, jak do svých závodů vnášel moderní přístupy. Po všech těch letech naší snahy osobnosti regionu přiblížit veřejnosti to byla příjemná zkušenost.

A díky konkrétním popisům podnikání získává kniha další vrstvu a stává se zajímavou pro další skupinu čtenářů, než jsou amatérští badatelé nebo historici. Vy jste na knihu navázali edukační hrou, abyste příběh Emila Picka zprostředkovali též mladým lidem. Jaké máte doposud ohlasy?

My jsme workshop na téma Emila Picka uvedli teprve nedávno, takže na širší hodnocení je ještě brzy, ale s tímto formátem máme dobré zkušenosti. Spolupracujeme s Vendulou Borůvkovou, laureátkou Magnesii Litery, se kterou jsme vyzkoušeli formu rolových her, při kterých můžete mladé lidi vtáhnout do příběhu. Zde příběh navazuje na knihu a workshop vás v blocích seznámí s příběhem doby, s podnikáním Emila Picka, s životem Židů na přelomu století, jak se židovské děti asimilovaly ve většinovém křesťanském pojetí výuky. Vše je formou hry, včetně začátků holocaustu. Ve fiktivním městě je ukázáno, jak bylo postupně židovské obyvatelsko perzekuováno a omezováno na svém životě po roce 1939. Jeden blok je také věnovaný nástupu do transportu. Děti si v rámci herní strategie rozmýšlí, co by si vzaly do transportního balíčku, co kolik váží… musejí zvažovat, co si vezmou, co už nechají doma. Radovan Kadlec tomu říká učení prožitkem. Pro nás je důležité, že studenti a mladá generace mají možnost příběhy zažít, protože na příbězích se formuje jejich osobnost. Nám se podařilo poměrně dobře na osobnosti Emila Picka vystavět příběh, který můžeme mladým lidem předávat.

Máte zpětnou vazbu přímo od mladých lidí?

Jsou nadšení. Jsou v prostředí, kde se vzdělávají, ale celou dobu si hrají. Je tam příběh, vypravěč, herní plán… odchází s pocitem, že zažily příjemné odpoledne a to je klíčové. Rádi bychom tento formát rozšířili na další oblasti. Cíl Nadačního fondu přímo souvisí s připomínáním historie, ale v rámci workshopu zkoušíme postupy, které by se daly využít pro další oblasti, ať už je to finanční gramotnost, obrana proti dezinformacím… úžasné je, že mladí to vnímají jako zážitek.

My jsme povídání začali u Stolpersteinů, protože tak jste se dostali k pamětem. Nakonec jste Stolpersteine na památku paní Mary Pickové v Čáslavi umístili, jaké máte v Nadačním fondu další plány?

Instalací Stolpersteinů se na Kutnohorsku zabýváme už delší dobu, v Čáslavi jsme jich umístili 45 a dalších sedm máme v plánu letos, tentokrát na Pražské ulici na památku paní Abelesové, manželů Beckmannových, pana Friedländera, paní Wagnerové, paní Beckové a pana Dvorského. Kromě pokládání Kamenů zmizelých se zabýváme také jejich údržbou - naší každoroční akce Čistíme Stolpersteine na Kutnohorsku se kromě veřejnosti účastní i školy a další mládežnické organizace. A též nám začíná letní sezóna v synagoze, kde bude otevřeno celé prázdniny od středy do neděle. Účastníme se Dnů židovských památek, Dnů evropského kulturního dědictví, Dnů architektury. Dále nabízíme kulturní program, koncerty... Chtěli bychom rozšířit také naši stálou výstavu Dějiny Židů na Kutnohorsku a rádi bychom pokračovali v edukačních programech. A je před námi také úkol knihu pamětí Emila Picka dostávat do vzdělávacích institucí a do škol a pokračovat ve vzdělávání.

Děkuji Vám za rozhovor a ať se Vám daří!

Jak jsem žil, jakým jsem byl-rozhovor s panem Martinem Lieblem

Přečtěte si také

Navštivte také